dýchání {1}
respirace, u aerobních chemotrofů příjem a spotřeba molekulárního kyslíku (O2) a výdej oxidu uhličitého (CO2). U živočichů rozlišujeme dýchání zevní, tj. výměnu dýchacích plynů mezi organismem a prostředím, dýchání vnitřní (tkáňové), tj. výměnu plynů mezi mimobuněčnou tekutinou a tělními buňkami, jež jsou vlastním spotřebitelem O2 a producentem CO2, a dýchání buněčné, při němž dochází k vlastní redukci O2 na vodu (viz řetězec dýchací). Přes buněčné membrány přecházejí oba plyny volnou difusí. Dopravu O2 z plic do tkání zajišťují u obratlovců erythrocyty a v nich obsažený hemoglobin, který ho reversibilně váže. CO2, produkovaný tkáněmi, je do plic přesunován částečně rozpuštěn v krvi, částečně pak reversibilně navázán na N-koncové aminoskupiny peptidových řetězců hemoglobinu. Vazba a uvolňování obou plynů je řízeno jednak jejich parciálním tlakem, jednak dalšími faktory, jako je lokální hodnota pH (viz Bohrův efekt) a přítomnost některých efektorů (2,3-bisfosfoglycerát v erythrocytech).