signální molekuly, zajišťující u mnohobuněčných organismů komunikaci mezi buňkami, tkáněmi a orgány, první poslové. Slouží k přenosu informací při koordinovaném řízení růstu, vývoje (tělesného i psychického), rozmnožování, homeostasy a vztahů organismu k jeho okolí. Účinek hormonů je cílený, neboť ovlivňují jen ty buňky, které jsou vybaveny specifickými receptory schopnými hormon specificky reversibilně vázat a iniciovat buněčnou odpověď na jeho přítomnost. Receptory pro mnohé hormony (zejména bílkovinné a peptidové) jsou na vnějším povrchu buněčné membrány cílové buňky; jiné hormony procházejí buněčnou membránou a jejich receptory jsou v cytoplasmě cílové buňky (zejména steroidní hormony). Buňky mají obvykle receptory pro několik různých hormonů. U složitějších organismů je systém hormonální regulace uspořádán hierarchicky; nadřízené endokrinní žlázy (žlázy s vnitřní sekrecí) svými hormony (tzv. tropiny) řídí v podřízených endokrinních žlázách produkci efektorových (funkčních) hormonů, které pak ovlivňují buňky periferních tkání. U savců je hormonální systém řízen z hypothalamu (část mozku), který reguluje činnost hlavní nadřízené endokrinní žlázy, hypofysy. Některé důležité endokrinní žlázy (slinivka břišní, příštítná žláza, aj.) však nejsou pod přímým vlivem hypothalamo-hypofysárního systému, ale uvolňují hormony na základě jiných podnětů (např. potrava, stres, změny iontového složení krve). Synthetická analoga hormonů se užívají léčebně při poruchách tvorby hormonů nebo při léčbě některých nádorových onemocnění (např. estrogeny při maligním nádoru prostaty). Léčebně se používají i antagonisté hormonů, tj. chemické látky, které buď potlačují tvorbu hormonů nebo jejich působení v cílové tkáni. Z řeckého horman, pohánět, vyvolávat činnost.